Je papežství biblické? A pokud ano, jak se vyrovnat s klerikalismem, hříchy duchovních, špatnými papeži a zneužíváním církevní autority? Tuto otázku nelze poctivě zodpovědět ani slepou obhajobou každého církevního rozhodnutí, ani jednoduchým odmítnutím kněžství, biskupů a papeže.
Řekněme si to hned a bez vytáček: klerikalismus nechci obhajovat.
Klerikalismus není zdravé kněžství. Není to věrnost církvi. Není to úcta ke svátostem. Je to deformace duchovní autority, při níž se ze služby stává moc, z poslušnosti mlčení a z kněze někdo, kdo se domnívá, že se nemusí nikomu zodpovídat.
Někteří kněží zneužili důvěru lidí. Někteří biskupové chránili pověst instituce více než zraněného člověka. Někteří papežové žili způsobem, který byl v přímém rozporu s evangeliem. Duchovní autorita byla někdy zneužívána k manipulaci svědomí, zakrývání zločinů, finančnímu obohacení nebo umlčení oprávněné kritiky.
To všechno je skutečné. Je to zlé. A nic z toho se nesmí omlouvat.
Krátká odpověď: Papežství má biblický základ v Kristově pověření apoštola Petra a historické pokračování ve službě římského biskupa. Klerikalismus však není podstatou papežství ani kněžství. Je jejich deformací, proti níž musí církev rozhodně bojovat.
V článku se dozvíte
- Klerikalismus není totéž co církevní hierarchie
- Je papežství biblické? Petr a apoštolové
- Byl Petr v Římě a kdy vzniklo papežství?
- Co skutečně znamená papežská neomylnost?
- Zneužívání moci, ochrana obětí a odpovědnost
- Může katolík kritizovat papeže a kněze?
- Jak bojovat proti klerikalismu a zůstat věrný církvi?
- Nejčastější otázky
Papež František výslovně spojil odmítnutí zneužívání s odmítnutím všech forem klerikalismu a připomněl, že klerikalismus mohou podporovat duchovní i samotní laici. Církevní dokumenty proto klerikalismus nebrání, ale odsuzují.
Apologetika, která zakrývá rány, nebrání církev. Brání její nemoc.
Zároveň však musíme položit zásadní otázku: vyplývá ze zneužití určitého úřadu, že samotný úřad nemá existovat? Dokazuje hříšný lékař, že nepotřebujeme lékaře? Dokazuje zkorumpovaný soudce, že nepotřebujeme spravedlnost? Dokazuje špatný otec, že rodina nepotřebuje otce?
A dokazují hříchy kněží a papežů, že Kristus nezaložil viditelnou, apoštolskou a svátostně vedenou církev?
Nedokazují.
Klerikalismus není totéž co církevní hierarchie
Tato dvě slova se dnes často zaměňují. Přitom označují něco zásadně odlišného.
| Klerikalismus | Křesťanská autorita |
|---|---|
| Používá moc ve vlastní prospěch | Přijímá moc jako službu |
| Staví duchovního nad ostatní | Zavazuje duchovního k větší odpovědnosti |
| Udržuje laiky v pasivitě | Rozvíjí jejich povolání a charismata |
| Zaměňuje poslušnost za mlčení | Naslouchá pravdě i oprávněné kritice |
| Chrání instituci před obětí | Chrání zraněného a hledá spravedlnost |
| Vytváří kult osobnosti | Ukazuje ke Kristu |
Hierarchie v původním křesťanském smyslu není žebříček společenské důležitosti. Je to posvátný řád služeb. Kněz není hodnotnější člověk než matka vychovávající děti, nemocný člověk obětující své utrpení nebo stará žena, která se celý život věrně modlí.
Kněžské svěcení není povýšení do vyšší lidské kategorie. Je to povolání vydat svůj život za druhé.
Jestliže někdo chápe kněžství především jako prestiž, moc a kariéru, už tím se ocitá v samotném srdci klerikalismu.
1. „Ježíš žádnou hierarchickou církev nezaložil“
Tato námitka neobstojí před Novým zákonem.
Ježíš nepovolal pouze neurčitou skupinu stejně zaměnitelných následovníků. Vybral Dvanáct, dal jim zvláštní poslání, svěřil jim slavení eucharistie, odpouštění hříchů, hlásání evangelia a vedení jeho lidu.
Po nanebevstoupení vidíme apoštoly ustanovovat presbytery, vkládat ruce na své nástupce a rozhodovat o učení i životě církve. Nový zákon zná apoštoly, biskupy, presbytery i jáhny. Zná společné kněžství všech pokřtěných, ale zároveň zná konkrétní služebné úřady.
Druhý vatikánský koncil proto neučí, že by hierarchie měla vytvořit privilegovanou kastu. Učí, že Kristus ustanovil různé služby „pro dobro celého těla“ a že jejich nositelé mají sloužit svým bratřím. Biskupové nejsou náhradníky Krista, ale jeho služebníky a nástupci apoštolů.
Biblickým opakem hierarchie není rovnost. Biblickým opakem hierarchie je chaos.
A biblickým opakem klerikalismu není církev bez pastýřů. Je jím církev s pastýři, kteří skutečně slouží.
2. „Všichni pokřtění jsou si rovni, proto je kněžství nespravedlivé“
Ano, všichni pokřtění mají stejnou lidskou důstojnost a stejné povolání ke svatosti.
To však neznamená, že mají všichni stejný úkol.
Svatý Pavel přirovnává církev k tělu. Oko není ruka, ruka není noha a žádný úd nemůže druhému říci, že jej nepotřebuje. Rozdílnost služby neruší rovnost důstojnosti.
Druhý vatikánský koncil rozlišuje společné kněžství všech věřících a služebné kněžství přijaté svěcením. Obě účasti vycházejí z jediného Kristova kněžství, ale mají rozdílnou podobu a poslání. Služebné kněžství má být zaměřeno k rozvíjení života všech pokřtěných.
Kněz bez věřícího lidu ztrácí smysl svého poslání. Nebyl vysvěcen proto, aby nad lidmi stál, ale aby jim sloužil slovem, svátostmi a pastorační láskou. Podrobněji jsme biblický základ jedné z jeho služeb rozebrali také v článku Zpověď – proč vyznávat hříchy knězi.
Pokud z kněžství uděláme duchovní povýšení, nezachránili jsme hierarchii. Vytvořili jsme klerikalismus.
3. „Jedinou hlavou církve je Kristus. Žádného papeže nepotřebujeme“
Kristus je skutečně jedinou a nejvyšší hlavou církve. Žádný papež jej nenahrazuje, nedoplňuje ani mu nekonkuruje.
Jenže stejný Kristus se rozhodl působit skrze viditelná znamení a konkrétní lidi. Křtí nás prostřednictvím člověka. Odpouští nám ve svátosti prostřednictvím člověka. Své evangelium svěřil lidským hlasům.
Viditelná služba nepopírá Kristovo prvenství. Právě na něm závisí.
Papež není druhým Kristem ani svrchovaným vlastníkem církve. Je římským biskupem, kterému je svěřena zvláštní služba jednotě. Starobylý titul servus servorum Dei znamená „služebník služebníků Božích“. Způsob, jakým je konkrétní člověk do této služby vybrán, popisujeme v článku Volba nového papeže: proces konkláve.
Problém tedy není existence viditelného pastýře. Problém nastává tehdy, když pastýř přestane ukazovat na Krista a začne ukazovat sám na sebe.
4. „Petrem nebyla míněna skála. Skálou byla pouze jeho víra“
V šestnácté kapitole Matoušova evangelia mluví Ježíš přímo k Šimonovi: dává mu nové jméno Petr, spojuje je se skálou, svěřuje mu klíče a pravomoc svazovat a rozvazovat. Celá věta má osobní, nikoliv abstraktní charakter. Text je možné číst přímo zde.
Petrova víra a Petr jako člověk navíc nestojí proti sobě. Petr je skálou právě proto, že vyznává Krista díky zjevení Otce. Není skálou svou přirozenou dokonalostí.
To potvrzuje i zbytek evangelia. O několik veršů později Petr nechápe Kristův kříž a je tvrdě napomenut. Později Ježíše třikrát zapře.
A přesto mu Kristus říká, aby po svém obrácení posiloval bratry. Po vzkříšení mu třikrát svěřuje své ovce. Ježíš Petrovi nesvěřuje Petrovo stádo, ale své vlastní.
Právě zde vidíme katolické chápání papežství v zárodku: skutečný úřad svěřený slabému člověku, který musí být stále znovu obrácen Kristem.
5. „Všichni apoštolové měli stejnou autoritu. V Jeruzalémě rozhodoval Jakub“
Katolická nauka netvrdí, že by ostatní apoštolové neměli skutečnou autoritu. Moc svazovat a rozvazovat dostali také oni. Petr nestojí mimo apoštolský sbor a nemůže být pochopen bez něj.
Zároveň má mezi nimi zvláštní úlohu. Je jmenován první, často mluví za ostatní, dostává klíče, má posilovat bratry a pást Kristovo stádo.
Jeruzalémský sněm ve Skutcích apoštolů krásně ukazuje spojení prvenství a synodality. Po dlouhé diskusi vystoupí Petr, vyloží zásadní teologický princip a shromáždění ztichne. Následně promluví Pavel s Barnabášem a Jakub formuluje biblické zdůvodnění i praktickou podobu rozhodnutí. Nakonec rozhodují apoštolové a presbyteři společně s církví. Nejde o samovládu jednoho člověka ani o hlasování bez pastýřů.
Primát bez společenství by se mohl změnit v autoritářství. Společenství bez principu jednoty se může rozpadnout na soupeřící skupiny.
Církev potřebuje obojí.
6. „Pavel Petra veřejně napomenul. Petr tedy nemohl mít prvenství“
Pavel skutečně Petrovi odporoval, protože jeho jednání v Antiochii neodpovídalo pravdě evangelia.
Tím však nebyla vyvrácena Petrova služba. Byla odhalena Petrova lidská slabost.
Petr nevyhlásil závaznou nauku, že křesťané z pohanství jsou méněcenní. Naopak už dříve hájil jejich přijetí. Ze strachu se však začal chovat v rozporu s pravdou, kterou sám znal.
Papežství nikdy neznamenalo, že papež nepotřebuje obrácení, bratrské napomenutí nebo pravdivou zpětnou vazbu. Kanonické právo dokonce říká, že věřící mají podle svých znalostí a odpovědnosti někdy nejen právo, ale i povinnost sdělit pastýřům svůj názor na dobro církve. Taková kritika má být pravdivá, věcná a vedená láskou.
Poslušnost neznamená předstírat, že chyba je pravdou.
7. „Petr nikdy nebyl v Římě. Papežství vymyslel až Konstantin“
Nový zákon skutečně neobsahuje cestopisnou zprávu o Petrově příchodu do Říma ani jej nenazývá moderním slovem „papež“. To je potřeba poctivě přiznat.
Existují však velmi stará svědectví spojující Petra s Římem. První Petrův list posílá pozdrav z „Babylonu“, což bylo raně křesťanské označení Říma. Klement Římský kolem konce prvního století připomíná mučednictví Petra a Pavla. Irenej z Lyonu ve druhém století spojuje římskou církev s oběma apoštoly a uvádí její biskupskou posloupnost.
Můžeme diskutovat, jak přesně vypadalo Petrovo působení a nakolik odpovídalo pozdějšímu modelu diecézního biskupa. Nemůžeme však rozumně tvrdit, že vztah Petra, Říma a apoštolské posloupnosti vznikl až za Konstantina.
Konstantin církevní úřady nevymyslel. Ty existovaly dávno předtím, než se křesťanství stalo tolerovaným náboženstvím.
8. „První křesťané neznali dnešní centralizované papežství“
V dnešní institucionální podobě je skutečně neznali.
První křesťané neznali ani dnešní podobu diecézí, seminářů, kanonického práva, vatikánských úřadů nebo biskupských konferencí. To však neznamená, že neznali jejich základy.
Je nutné rozlišovat mezi podstatou úřadu a historickou podobou jeho vykonávání.
Také učení o Nejsvětější Trojici dostalo přesné pojmy až během pozdějších sporů. Nikdo z toho nevyvozuje, že Otec, Syn a Duch svatý byli „vynalezeni“ ve čtvrtém století.
Společný katolicko-pravoslavný dokument z Chieti poctivě uznává, že během prvního tisíciletí existovaly různé podoby prvenství a synodality, že Řím zaujímal první místo a že rozsah jeho pravomoci byl na Východě a Západě chápán odlišně. Dokument však zároveň potvrzuje apoštolskou posloupnost, biskupskou strukturu a potřebu prvenství v rámci synodální církve.
Katolík tedy nemusí tvrdit, že každá pozdější centralizace byla ideální. Může usilovat o reformu způsobu vykonávání papežství, aniž by odmítl jeho Kristem položený základ.
9. „Špatní papežové dokazují, že papežský úřad není od Boha“
Někteří papežové se dopustili pohoršujícího jednání. Objevoval se nepotismus, boj o politickou moc, mravní úpadek, touha po majetku i používání duchovního úřadu k osobním zájmům.
Tyto skutečnosti nesmíme přemalovat zbožnými barvami.
Jenže papežství není postaveno na tvrzení, že každý papež bude světec. Je postaveno na Kristově věrnosti navzdory lidské slabosti.
Prvním člověkem, jemuž byla svěřena Petrova služba, nebyl bezchybný hrdina. Byl to člověk, který Krista zapřel. Kristus si tuto slabost neidealizoval. Přivedl Petra k lítosti a znovu jej povolal.
Hřích nositele úřadu může jeho službu tragicky poškodit. Nezmění však pravdu, kterou má úřad střežit. Platnost svátosti ani apoštolského poslání nemůže záviset na tom, zda je každý služebník právě ve stavu mimořádné svatosti. Jinak bychom nikdy nemohli mít jistotu ničeho.
Hříšný papež je argumentem pro obrácení, kontrolu a odpovědnost. Není automaticky argumentem proti existenci papežství.
10. „Papežská neomylnost znamená, že papež se nikdy nemýlí“
Tohle katolická církev neučí.
Papež se může mýlit v politickém úsudku, ekonomice, vědeckém názoru, personálním rozhodnutí, strategii, rozhovoru, improvizované odpovědi i hodnocení konkrétní situace. Může komunikovat nejasně. Může udělat špatné rozhodnutí. Může také zhřešit.
Neomylnost je velmi přesně vymezená ochrana, nikoliv osobní vševědoucnost.
| Katolické učení říká | Katolické učení neříká |
|---|---|
| Papež může za přesných podmínek definitivně vyhlásit nauku víry nebo mravů | Každý papežův výrok je neomylný |
| Jde o ochranu víry celé církve | Papež dostává nové zjevení |
| Neomylnost slouží předanému pokladu víry | Papež může měnit evangelium |
| Jde o dar spojený s úřadem | Papež je automaticky svatý |
| Výrok musí být určen celé církvi jako definitivně závazný | Neomylné jsou rozhovory, homilie nebo politické názory |
Vatikánská studie o službě římského biskupa výslovně zdůrazňuje, že neomylnost není osobní vlastnost papeže, není nezávislá na církvi a neopravňuje jej vytvářet nové učení. Jde o přesně vymezenou službu víře církve.
Papež není zdrojem pravdy. Má být jejím služebníkem.
11. „Papež Honorius a rozpory mezi papeži vyvracejí neomylnost“
Případ papeže Honoria I. nesmíme zametat pod koberec. Po smrti byl odsouzen třetím konstantinopolským koncilem v souvislosti s christologickým sporem o Kristovu vůli.
Honoriovy dopisy však nesplňovaly podmínky později přesně definovaného výroku ex cathedra. Nešlo o definitivní vyhlášení nauky víry určené celé církvi. Právě proto jeho případ nevyvrací dogma formulované na Prvním vatikánském koncilu.
Naopak ukazuje, proč musíme odmítnout přehnaný papalismus. Papež může být nedbalý, nejasný nebo nedostatečně statečný při obraně víry. Katolické učení netvrdí, že každý jeho nedefinitivní výrok je chráněn stejným způsobem.
Při tvrzení, že si papežové odporují, je proto nutné porovnat konkrétní texty, jejich autoritu, předmět, původní význam i zamýšlenou závaznost. Disciplína není totéž co dogma. Pastorační opatření není totéž co zjevená nauka. Rozhovor není totéž co koncilní definice.
Fotografie dvou vět vytržených ze staletí církevních dějin není teologický důkaz.
12. „Papež je absolutní monarcha a papežství odporuje synodalitě“
Papež má v katolické církvi skutečnou a nejvyšší pravomoc. Není však absolutním vládcem ve smyslu člověka stojícího nad evangeliem.
Je vázán Božím slovem, apoštolskou vírou, svátostnou strukturou církve a Božím zákonem. Nemůže prohlásit zlo za dobro, zrušit Kristovo ustanovení nebo vytvořit nové veřejné zjevení. Ani oficiální katolická nauka z papeže nedělá vlastníka víry.
Biskupové navíc nejsou pouhými místními úředníky papeže. Svou svátostnou autoritu přijímají v biskupském svěcení a jsou skutečnými pastýři svých místních církví.
Je pravda, že v některých obdobích došlo k přehnané centralizaci. Současná katolická teologie to otevřeně přiznává a hledá důvěryhodnější spojení papežského primátu, biskupské kolegiality, subsidiarity a synodality.
Církev není parlament, ve kterém se pravda vytváří většinou hlasů. Zároveň však nesmí být dvorem, na kterém všichni mlčí před jedním vládcem.
Synodalita bez pravdy se může změnit v průzkum veřejného mínění. Primát bez naslouchání se může změnit v autoritářství. Katolická cesta potřebuje jednotu, pravdu, naslouchání i odpovědnost.
13. „Klerikální struktura umožnila zneužívání. Musíme proto zrušit kněžství“
První část této námitky obsahuje mnoho pravdy.
Klerikální kultura skutečně napomáhala zakrývání zločinů. Přehnaná úcta k úřadu, strach z pohoršení, absence kontroly a představa, že duchovní se nemusí zodpovídat obyčejným věřícím, vytvářely nebezpečné prostředí.
Člověku zraněnému duchovním nebo sexuálním násilím se neodpovídá definicí papežského primátu. Nejprve se mu naslouchá, chrání se, hledá se pravda a spravedlnost.
Jeho bolest není útokem na církev. Zamlčení jeho bolesti je útokem na církev.
Z toho však neplyne, že máme zrušit svátostné kněžství. Plyne z toho, že musíme odstranit klerikalismus, zavést skutečnou odpovědnost, zapojit odborníky a laiky, důsledně chránit zranitelné a nezaměňovat milosrdenství s beztrestností. Téma dat, ochrany obětí a odpovědnosti podrobně rozebíráme v článku Sexuální zneužívání v církvi a mimo ni: bolestná pravda.
Závěrečný dokument synody výslovně žádá transparentnost, pravidelné hodnocení výkonu autority, zapojení laiků, funkční ekonomické rady, finanční zprávy a odpovědnost pastýřů vůči společenství. Současně přiznává, že krize zneužívání způsobila obětem nezměrné utrpení. Mlčenlivost se nikdy nesmí stát záminkou pro zakrývání zla.
Milost neruší potřebu kontroly. Svěcení neruší trestní odpovědnost. Sutana nikoho nestaví nad zákon.
14. „Mužské a celibátní kněžství je diskriminační a zastaralé“
Nejprve je nutné znovu odmítnout představu, že svěcení je církevní povýšení. Nikdo nemá na kněžství automatické právo – ani muž.
Katolická církev věří, že není vlastníkem svátostí a nemůže libovolně měnit jejich podstatu. V návaznosti na Kristův způsob jednání a stálou tradici učí, že nemá pravomoc udělovat kněžské svěcení ženám.
To však nesmí být záminkou k přehlížení ženských darů, zkušeností, teologické práce nebo odpovědnosti. Jestliže v církvi pokládáme za skutečně důležité pouze to, co dělá vysvěcený muž u oltáře, sami jsme přijali klerikální způsob uvažování.
Celibát je navíc nutné odlišit od samotné podstaty kněžství. Východní katolické církve po staletí platně světí také ženaté muže. Celibát je v latinské církvi závaznou a hluboce ceněnou disciplínou, nikoliv podmínkou platnosti kněžství v celé katolické církvi.
O vhodnosti určité disciplíny lze diskutovat. Taková diskuse však sama nevyvrací svátostné kněžství ani papežství.
15. „Papežství rozděluje křesťany, proto by mělo být odstraněno“
Je pravda, že způsob vykonávání papežské moci byl jednou z příčin bolestného rozdělení mezi křesťanským Východem a Západem. Některé historické nároky, centralizace a politické konflikty zanechaly hluboké rány.
Zrušení viditelné služby jednotě však samo o sobě jednotu nevytvoří.
Křesťanský svět bez papeže se automaticky nesjednotil. Rozdíly v učení, autoritě, morálce i výkladu Písma zůstávají. Samotná Bible navíc nefunguje jako automatický rozhodčí, který by bez živého společenství a autority odstranil všechny spory.
Katolická církev zároveň nemusí tvrdit, že současný způsob vykonávání papežství je jedinou myslitelnou podobou. Jan Pavel II. vyzval ostatní křesťany, aby společně hledali takový způsob výkonu primátu, který zachová jeho podstatu a současně bude otevřen nové situaci. Papežství má být službou smíření, nikoliv překážkou jednoty. Více o tomto dokumentu najdete také v našem rozboru Ut unum sint – krok na cestě ekumenismu.
Řešením tedy není Petrův úřad zahodit. Řešením je očistit jej od všeho, co neodpovídá ukřižovanému Kristu.
Může katolík kritizovat papeže a kněze?
Může – a někdy dokonce musí.
Může kritizovat špatné rozhodnutí, nejasnou komunikaci, nezodpovědné hospodaření, nevhodné jmenování, přehlížení obětí, autoritářské jednání nebo pastorační selhání.
Neměl by však pomlouvat, překrucovat výroky, živit nenávist ani ze sebe dělat posledního soudce víry celé církve.
Zdravý katolický postoj není ani vzpoura proti každé autoritě, ani slepá poslušnost každému slovu duchovního.
Je to věrnost pravdě v lásce.
Papež není celebrita, kterou musíme obdivovat. Kněz není nedotknutelný guru. Biskup není majitel diecéze. Každý z nich je správcem něčeho, co mu nepatří.
A každý správce jednou vydá počet.
Jak tedy bojovat proti klerikalismu a přitom zůstat věrný církvi?
- Neobhajujme neobhajitelné. Hřích se nestává dobrem jen proto, že se jej dopustil duchovní.
- Naslouchejme zraněným. Oběť nemá povinnost mlčet, aby zachránila dobrou pověst instituce.
- Požadujme transparentnost a odpovědnost. Duchovní autorita nesmí znamenat imunitu před kontrolou.
- Přijměme vlastní křestní odpovědnost. Laik není zákazník, který si v kostele vyzvedne svátosti. Je spoluodpovědným členem Kristova těla.
- Modleme se za kněze, biskupy i papeže. Ne proto, že jsou vždy bezchybní, ale právě proto, že nesou těžkou službu ve své lidské slabosti.
- Nepřestávejme hledět na Krista. On je skutečným pastýřem církve. On je měřítkem každého papeže, biskupa, kněze i laika.
Církev nepotřebuje méně Krista. Potřebuje méně pýchy
Neobhajuji papežství proto, že by každý papež jednal správně. Neobhajuji kněžství proto, že by každý kněz byl svatý. Neobhajuji církev proto, že by její lidské dějiny byly bez poskvrny.
Obhajuji Kristovu věrnost.
Kristus věděl, koho povolává. Věděl, že Petr bude slabý. Věděl, že apoštolové budou bojovat o první místa. Přesto jim svěřil své evangelium, své svátosti a svůj lid.
Klerikalismus proto není cenou, kterou musíme zaplatit za kněžství. Je zradou kněžství.
Papežství není licence vládnout nad cizím svědomím. Je závazkem chránit jednotu víry.
A církevní autorita není odměnou za osobní velikost. Je křížem služby.
Neutíkejme od církve jen proto, že je zraněná. Pomáhejme jí znovu hledět na Krista. Mluvme pravdu, chraňme slabé, odmítejme kult osobnosti, využívejme svá charismata a usilujme o vlastní svatost.
Protože skutečná obnova církve nezačíná nenávistí k papeži ani slepým obdivem k němu.
Začíná obrácením.
Začíná pravdou.
A začíná u každého z nás.
Nejčastější otázky o papežství a klerikalismu
Je papežství biblické?
Katolická církev vidí biblický základ papežství především v Kristově pověření apoštola Petra: dostává jméno Skála, klíče království, úkol posilovat bratry a pást Kristovo stádo. Papežství je historickým pokračováním této služby jednotě v úřadu římského biskupa.
Je papež vždy neomylný?
Ne. Papežská neomylnost se vztahuje jen na přesně vymezené definitivní výroky ve věcech víry a mravů, které papež jako nejvyšší pastýř závazně předkládá celé církvi. Nevztahuje se automaticky na rozhovory, homilie, politické názory, personální rozhodnutí ani soukromé úsudky.
Může katolík kritizovat papeže?
Ano. Katolík může věcně a pravdivě kritizovat chybná rozhodnutí, nejasnou komunikaci nebo selhání církevních představitelů. Kritika se však nemá měnit v pomluvu, nenávist nebo překrucování skutečnosti.
Je klerikalismus totéž co kněžství?
Ne. Kněžství je v katolické víře službou slovu, svátostem a Božímu lidu. Klerikalismus je jeho deformace, při níž se z duchovní služby stává privilegium, moc, uzavřenost a nedostatek odpovědnosti.
Byl apoštol Petr skutečně v Římě?
Nový zákon nepodává podrobný cestopis Petrova pobytu v Římě. Velmi raná křesťanská svědectví však spojují Petra i Pavla s římskou církví a jejich mučednictvím. Tato tradice existovala dávno před císařem Konstantinem.
Související články
- Ut unum sint – krok na cestě ekumenismu
- Sexuální zneužívání v církvi a mimo ni: bolestná pravda
- Mohou být spaseni i lidé mimo církev?
- Volba nového papeže: proces konkláve
