Křesťanství vstupuje do ekologické otázky s hlubokým vědomím, že stvoření nepochází z člověka, ale z Boha. Tato skutečnost vytváří základní rámec pro pochopení odpovědnosti věřících za svět, ve kterém žijí. Péče o stvořený svět nepramení z módní ideologie ani ze sentimentální lásky k přírodě, ale z teologického přesvědčení o Božím stvořitelském díle a o člověku jako správci, nikoliv pánu světa. Teologie proto nepřistupuje k ekologii z vnějších hledisek, ale nahlíží ji ve světle Zjevení jako součást odpovědi na Boží dar.
Historie – vztah k dějinám církve a víry
Biblické kořeny odpovědnosti za stvoření
Bible již od prvních kapitol ukazuje člověka jako bytost, která má zvláštní místo ve stvořeném světě. Nejde o nadvládu, ale o pověření k péči a správě:
„Hospodin Bůh vzal člověka a usadil ho v zahradě Eden, aby ji obdělával a střežil.“ (Gn 2,15)
Patristická tradice tuto myšlenku rozvíjela s důrazem na jednotu člověka a přírody. Irenej z Lyonu považoval stvoření za „zrcadlo Boží slávy“. Bazil Veliký ve svých homiliích na šest dní stvoření volal po úctě k přírodě, protože ji vnímal jako Boží chrám. Jan Zlatoústý kritizoval plýtvání a rozhazování, protože znamená neúctu ke Stvořiteli.
Středověká teologie a tomistický pohled
Tomáš Akvinský v Summa Theologiae (I, q. 65–74) popsal stvoření jako účast na Boží moudrosti a řádu. Nezastával reduktivní antropocentrismus, ale kladl důraz na harmonii všeho stvořeného. Každý tvor má v Božím plánu své místo a svou hodnotu, nejen jako nástroj pro člověka, ale jako výraz Božího dobra. Duns Scotus později zvýraznil hodnotu jednotlivých stvoření právě pro jejich vztah k Bohu.
„Každé stvoření je stopou Boží moudrosti a krásy.“ – Tomáš Akvinský
Teologický základ – Písmo, Tradice a církevní dokumenty
Písmo svaté jako duše teologické ekologie
Starý i Nový zákon podávají stvoření jako dobré a hodné úcty. V Žalmu 104 čteme:
„Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře, země je plná tvého stvoření.“ (Ž 104,24)
Tento verš spojuje radost z přírody s uznáním Boží moudrosti. Nový zákon dává ekologii ještě hlubší rozměr: Kristus je středem všeho stvoření.
„Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ (Kol 1,16)
Ekologie se tak stává součástí křesťanské soteriologie – stvoření „sténá“ a touží po vykoupení stejně jako lidstvo (Řím 8,22).
Tradiční výklad Církve
Druhý vatikánský koncil ve Gaudium et spes připomíná odpovědnost člověka za svět, který mu byl svěřen:
„Člověk, stvořený k obrazu Božímu, dostal úkol vládnout nad zemí ve svatosti a spravedlnosti, aby všechna stvoření uznávala svého Stvořitele.“ (GS 34)
Katechismus katolické církve (§2415–2418) jasně stanovuje morální rámec péče o přírodu: „Zvířata jsou Bohem stvořená bytosti. Člověk jim dluží laskavost.“
Současné teologické a magisteriální zdroje
Hlas papežů
Papež Pavel VI. ve svém Octogesima adveniens (1971) jako jeden z prvních varoval před ekologickou krizí a spojil ji s duchovní krizí moderního člověka. Jan Pavel II. ekologii spojil s „lidskou ekologií“ – respekt k přírodě souvisí s úctou k člověku a jeho důstojnosti.
„Skutečný respekt k přírodě se rodí z vnitřního postoje, který chápe svět jako dar.“ – Jan Pavel II.
Benedikt XVI. navázal na tuto linii a mluvil o ekologii jako o otázce spravedlnosti, solidarity a budoucnosti lidstva. V encyklice Caritas in veritate propojil ekologii s odpovědnou ekonomikou a etikou.
Laudato si
Papež František vydal roku 2015 encykliku Laudato si’, která poprvé systematicky rozvinula katolickou ekologickou nauku. Text čerpá z biblických pramenů, patristiky i současné vědy a zdůrazňuje pojem „integrální ekologie“. Člověk nemůže chránit životní prostředí, pokud zároveň nerespektuje lidskou důstojnost a nepečuje o chudé.
„Země, náš společný domov, je jako sestra, se kterou sdílíme život, a jako krásná matka, která nás objímá.“ (Laudato si’, 1)
Encyklika připomíná, že ekologická konverze je duchovním úkolem a součástí křesťanské svatosti.
„Všechno je propojeno.“ (Laudato si’, 91)
Současní teologové
Leonardo Boff propojuje ekologii s teologií osvobození a tvrdí, že „pláč země je zároveň pláčem chudých“. Elizabeth Johnson rozvíjí obraz stvoření jako „spolutrpícího“ s Kristem. Teilhard de Chardin zdůrazňuje kosmický rozměr Krista a evoluci jako Boží cestu.
„Kristus není jen Spasitel člověka, ale střed a cíl vesmíru.“ – Teilhard de Chardin
V českém prostředí se tématu věnoval Ctirad Václav Pospíšil, který propojuje ekologickou odpovědnost s teologickou antropologií a spiritualitou vztahu k Bohu i světu.
Praktický dopad – formování duchovního života a porozumění zjevení
Ekologie jako součást svatosti
Věřící se učí chápat ekologii jako součást křesťanské odpovědnosti, nikoli jako přídavek k víře. Papež František píše, že ekologická konverze zahrnuje „vnitřní proměnu srdce“ (Laudato si’, 217). Každý čin šetrnosti vůči přírodě tak může být skutkem milosrdenství vůči stvoření.
Liturgický rozměr
Liturgie oslavuje Boha jako Stvořitele. Ve chvalozpěvech, liturgických modlitbách a v eucharistii se Církev spojuje se stvořením ve chvále Boha. Tím liturgie formuje postoj vděčnosti, úcty a důvěry v Boží řád.
Etika a životní styl
Morální teologie vnímá ekologickou odpovědnost jako součást života podle evangelia. Nejde o pouhé ekologické zásady, ale o konkrétní odpovědi na Boží lásku. Skromnost, střídmost, solidarita s chudými a odmítání konzumní mentality se stávají formami křesťanské ctnosti.
„Skutečný křesťan se učí říkat: to mi stačí.“ – Laudato si’, 222
Závěr – výzva k prohloubení víry a ekologie
Církev vnímá ekologii jako otázku víry, naděje a lásky. Zbožnost, která nevnímá stvoření, není úplná. V odpovědi na Boží dar světa se křesťan učí pokorně přijímat svou roli správce, nikoli pána. Teologická reflexe i duchovní život vedou k ekologické konverzi – ke změně srdce, která se promítá do každodenního života.
„Duch svatý vede svět k plnosti a my jsme povoláni spolupracovat s tímto působením.“ (Laudato si’, 80)