Humor a radost tvoří důležité kameny lidského života. Často je považujeme za čistě lidskou doménu, oddělenou od náboženství či duchovního světa. Avšak pohled do biblického textu a křesťanské tradice ukazuje, že humor a radost nejsou s vírou v rozporu. Naopak. Křesťanství vyrůstá z hluboké radosti nad spásou a smysl pro humor v Písmu není jen ojedinělým jevem.
Boží radost i Boží úsměv
Bůh v Bibli není pouze přísným soudcem. Písmo svědčí o Bohu, který miluje, tvoří s radostí, těší se ze svého stvoření a někdy i jedná s lehkým nádechem ironie.
„Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ (Genesis 1,31)
Tato jednoduchá věta na závěr stvořitelského týdne vyzařuje spokojenost a radost. Boží pohled na svět není chladně technický, ale milující a naplněný potěšením.
Starozákonní úsměvy
Bible obsahuje momenty, které lze chápat jako humorné, i když jejich humor často spočívá v překvapivosti, ironii či nečekaném obratu.
Smích Abraháma a Sáry
Když Bůh oznámí Abrahamovi, že ve svých sto letech bude mít syna, padne na tvář a směje se.
„Tu padl Abraham na tvář, zasmál se a v duchu si řekl: ‘Může se dítě narodit stoletému? A Sára? Může devadesátiletá porodit?’“ (Genesis 17,17)
Sára reaguje podobně – v skrytu se zasměje a při konfrontaci smích zapře. Ale Bůh jí s úsměvem připomene:
„Ne, smála ses.“ (Genesis 18,15)
Bůh tady nejen neodsuzuje smích, ale jakoby jej sám sdílí. Smích se stává předzvěstí radosti, kterou přinese narození Izáka – jehož jméno znamená „On se směje“.
Prorocká ironie
Prorok Eliáš na hoře Karmel posměšně vyzývá proroky Baala, aby křičeli hlasitěji. Možná, že jejich bůh spí, cestuje, nebo má potřebu.
„Křičte hlasitěji! Vždyť je to bůh! Možná je zamyšlen, nebo se odebral stranou, nebo je na cestě, snad spí a musí se probudit!“ (1 Král 18,27)
Tato ironie není jen výsměchem, ale i výzvou k poznání pravého Boha, který je skutečně přítomen.
Jonášův úprk
Kniha Jonáš obsahuje silně ironické momenty. Prorok dostane jasný příkaz, ale místo toho prchá na opačnou stranu světa. Absurdnost jeho úniku před Bohem vyvolává lehký úsměv.
„Ale Jonáš vstal, aby utekl pryč před Hospodinem do Taršíše.“ (Jonáš 1,3)
Celý příběh Jonáše působí jako satirická parodie na prorocké povolání – s velkou rybou, pokáním dobytka a rozhořčeným Jonášem, který si přeje zemřít, protože Bůh je příliš milosrdný.
Humor v ústech Ježíše
Ježíš často používá obrazy, aby odhalil absurditu lidského jednání. Tyto hyperboly nejsou jen vážnou kritikou, ale zároveň obsahují nádech humoru.
„Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ (Matouš 7,3)
Představa člověka s trámem v oku, který druhému vytahuje třísku, působí komicky. Ježíš skrze humor ukazuje pokrytectví a vybízí k vnitřní proměně.
„Slepí vůdcové! Cedíte komára, ale velblouda spolknete!“ (Matouš 23,24)
I tady se skrývá humor – přepjaté lpění na maličkostech a přehlížení zásadních věcí se stává groteskním.
Humor jako ctnost: Tomáš Akvinský a eutrapelie
Svatý Tomáš Akvinský věnoval pozornost i tématům, která se zdají být okrajová. V Summa Theologiae (II-II, q. 168) se zabývá otázkou, zda je „hra“ či „zábava“ hříchem.
„Zábava, při které se člověk rozptýlí v souladu s rozumem, náleží k ctnosti – a nazývá se eutrapelie.“ (ST II-II, q. 168, a. 2)
Tomáš uznává, že lidská mysl potřebuje odpočinek a že vhodný humor napomáhá k rovnováze duše. Zároveň však varuje před přílišným nebo necudným veselím.
„Stejně jako je třeba míry ve vážnosti, je třeba i míry v zábavě.“ (ST II-II, q. 168, a. 4)
Ctnost eutrapelie tak není pouhým povolením smíchu, ale ukazatelem uměřené radosti a humoru, který člověka neodvádí od dobra, ale naopak jej osvěžuje a posiluje.
Smích jako projev radosti
Radost je v Písmu jedním z nejvýraznějších projevů života s Bohem. Ježíš sám mluví o plnosti radosti, kterou chce dát svým učedníkům:
„Toto jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“ (Jan 15,11)
Radost je důsledkem pravého spojení s Bohem. Apoštol Pavel ji opakovaně připomíná jako zásadní postoj křesťana:
„Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám: Radujte se!“ (Filipským 4,4)
Radost není naivní optimismus, ale pevná jistota v Boží věrnost. A právě v této radosti může mít své místo i humor – lehkost, která plyne z důvěry v Boha.
Humor a svatí
Někteří svatí byli známí svým humorem. Svatý Filip Neri rozdával radost na potkání a jeho žertovnost byla prostředkem, jak přivádět lidi k Bohu. Říkával:
„Buďte dobří, pokud můžete, ale hlavně buďte veselí!“
Svatý Tomáš More vtipkoval dokonce i před svou popravou. Na šibenici prý požádal kata, aby mu pomohl vystoupat, ale že pak už dolů sešplhá sám.
Tito svědci ukazují, že svatost není svázaná strnulostí, ale často doprovázená úsměvem, který pramení z důvěry a naděje.
Benedikt XVI. a radost z pravdy
Papež Benedikt XVI., ačkoli byl znám spíše svou hlubokou teologickou vážností, opakovaně zdůrazňoval, že křesťanská víra je radostnou zvěstí.
„Víra nám dává světlo, které rozjasňuje i chvíle temnoty, a dává nám radost – radost, kterou svět nemůže dát.“ (Spe Salvi, 2)
Radost je podle něj zakořeněna v pravdě – a právě tato pravda je v evangeliu osvětlená Kristovým světlem. Taková radost není přelétavá, ale pevná.
Ne vždy je smích radostí
Je třeba přiznat, že církevní otcové byli k humoru často zdrženliví. Kléméns Alexandrijský i sv. Řehoř Veliký varovali před přehnaným smíchem. Viděli v něm nebezpečí pýchy či lehkomyslnosti. Ale už tehdy si uvědomovali, že ne každý smích je zlý – záleželo na jeho příčině a účinku.
Dnes se rozlišuje mezi výsměchem a zdravým humorem. Křesťanský humor by neměl urážet, shazovat nebo ničit důstojnost druhého. Naopak – má pomoci rozptýlit tíhu života a připomínat naději.
Závěr: Smích jako tichá modlitba
Smích a humor nejsou výsadou světských záležitostí. Patří i do života víry, pokud zůstávají ukotveny v pravdě a lásce. Ne všechny biblické příběhy jsou veselé, ale mnohé obsahují úsměvné momenty, které ukazují, že Bůh se nebojí lehkosti.
Radost je ovocem Ducha Svatého (Gal 5,22) – a jak napsal Chesterton:
„Andělé mohou létat, protože se berou lehce.“
Křesťan, který se raduje, není naivní. Je to člověk, který poznal Krista a ví, že ani smrt nemá poslední slovo. A proto se může smát – s pokorou, nadějí a lehkým srdcem.