Princip rozlišování hříchu a hříšníka je základním pilířem křesťanské morálky a pastorační praxe. Zformulovaný svatým Augustinem jako „Interficite errores, diligite errantes“ („Zničte bludy, milujte bloudící“), tento postoj umožňuje Církvi zůstat nekompromisní ve věcech pravdy, a současně být místem bezpodmínečného milosrdenství. Nejde o slovní hříčku, ale o způsob, jak napodobit samotného Krista, který přišel hledat a zachránit, co zahynulo.
Biblický základ: Milovat člověka navzdory selhání
Křesťanská etika začíná u Božského příkladu. Bůh nepřestal milovat lidstvo, ani když upadlo do hříchu. Apoštol Pavel to vyjadřuje s velkou silou: „Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.“ (Řím 5,8). Toto zjevení ukazuje, že Boží láska není podmíněna naší bezúhonností, ale je dána naším stvořením. Bůh nenávidí hřích, protože hřích člověka ničí, ale miluje nás, protože jsme jeho děti.
Tento princip nejlépe dokládá příběh ženy přistižené při cizoložství (Jan 8,1–11). Ježíš nepopřel, že cizoložství je hřích a porušení Zákona. Tím, že ji však neodsuzuje k trestu, ale naopak chrání její důstojnost, dává jasně najevo: Hříšník je milován a přijímán, zatímco hřích je odsuzován a odmítán. Vyzývá ženu: „Jdi a už nehřeš.“ – což je dokonalé spojení milosrdenství a jasného morálního imperativu.
Vnitřní zápas
Apoštol Pavel poskytuje i hluboký antropologický pohled. Popisuje vnitřní rozdělení, když říká: „Vždyť nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které nechci.“ (Řím 7,15). Pavel tak rozlišuje mezi svým pravým, Bohem stvořeným „já“ a „hříchem, který ve mně přebývá“. Hřích je v tomto pohledu cizí, parazitická síla, která deformuje, ale neruší základní dobro osoby. Tento teologický náhled umožňuje milovat osobu, zatímco zlé jednání je nutné odmítnout jako něco, co člověka zotročuje.
Velcí teologové jako svatý Tomáš Akvinský tento princip rozpracovali: křesťan má nenávidět hřích, protože je protikladem Boží lásky a skutečného dobra osoby. Současně je ale povinen milovat hříšníka, protože i ve stavu hříchu si zachovává lidskou důstojnost jako Boží stvoření. Láska se zde zaměřuje na bytí, nenávist na chybné konání.
Dejme ruce na srdce, vždyť každý z nás je hříšný, to bychom se všichni museli nenávidět? Naprosto NE!
Nenávidět hřích z lásky k člověku
Ve veřejném prostoru dnes často panuje mylná představa, že křesťané a Církev nenávidí lidi kvůli jejich konkrétnímu jednání, například homosexuály, nebo ženy, které podstoupí potrat. Toto vnímání je hluboce zkreslené. Církevní postoj je ve skutečnosti právě opačný: Hřích je nenáviděn nikoli kvůli odsouzení hříšníků, ale právě z lásky k nim.
Morální učení Církve vychází z poznání, že hřích je to, co člověku ve skutečnosti škodí, zraňuje ho a odvádí od jeho štěstí. Například varování před nezřízeným sexuálním jednáním nebo odsuzování užívání drog nevychází z touhy trestat, ale z hluboké péče o zdraví duše a těla člověka.
Církev tak nemá problém s lidmi, kteří se potýkají se závislostí, ale se samotným problémem drog, které ničí jednotlivce, rodiny a celou společnost. V tomto smyslu Církev láskyplně podstupuje riziko odmítnutí a nepopulárnosti, aby trvala na morálním standardu, který vidí jako cestu k plnosti života. Jistě je potřeba aby zaznělo, že ne vždy to každý křesťan dělá dobrým způsobem. Bylo způsobeno už mnoho zranění, které ale nereprezentuje katolicitu a už vůbec ne Boha. Je potřeba to dělat tak jako Ježíš – zcela individuálně přistupovat ke konkrétnímu člověku.
Zbabělost versus pravá láska
Je zásadní si uvědomit, že pravá láska nikdy neschvaluje hřích. Vědět, že je něco pro druhého špatné, a mlčet, není skutek lásky, ale zbabělosti. Je to strach ze ztráty oblíbenosti nebo ze společenské konfrontace. Pravá láska se vydává – stejně jako se vydal Kristus –, aby sdělila pravdu, která osvobozuje, i když je tato pravda náročná nebo nepohodlná. Církevní učení (např. KKC §2357–2359 a Gaudium et spes) jasně učí, že lidská důstojnost zůstává zachována, ale hříšné jednání je nutné odmítnout.
Uveďme jednoduchý příklad: Když si malé dítě hraje s nožem, je skutek lásky mu ten nůž vzít nebo dělat, že to nevidíme?
Pastorační jemnocit: Cesta světla a podpory
Rozlišení hříchu a hříšníka je vodítkem pro veškerou pastorační a misijní práci, kterou moderní Církev nazývá „doprovázení“. Papež František vyzývá, aby Církev nebyla „celním úřadem“, ale místem milosrdenství.
Být světlem, ne soudcem
Když se s někým mluví a chce se mu pomoci, je nutné vždy používat velký jemnocit a volit správná slova. Nelze člověka odsoudit, ale je potřeba velmi citlivě poukázat na důležitost odvrácení se od hříchu a na to, že hřích jej připravuje o to nejlepší – v první řadě o Boha, společenství s druhými lidmi a také o svou identitu.
Lidé zasažení konkrétním hříchem jsou často pod jeho vlivem natolik, že nejsou schopni sami rozlišovat, že jejich jednání je špatné. Hřích zatemňuje mysl a odvádí od Boha. My, křesťané, jsme povoláni být světlem světa (Mt 5,14) – nikoli k odsuzování, ale k trpělivému a milujícímu přinášení světla Pravdy do tmy.
Konkrétní pomoc hříšníkům
Láska Církve a různých církevních společenství se projevuje v konkrétní pomoci hříšníkům a zraněným. Jde například o:
- Podporu lidí v nelehkých úkolech: Intenzivní pastorační péči o ty, kteří zápasí se sexuálními, psychickými či jinými závislostmi.
- Starost o zranitelné: Provozování azylových domů pro matky samoživitelky, péče o děti bez rodin a aktivní pomoc obětem potratů v rámci hnutí Rachael’s Vineyard a podobných iniciativ.
- a mnoho dalšího…
Církev se snaží být nablízku i v procesu odkládání hříchu, protože vzdát se dlouholetých zlozvyků je často nesmírně náročné a vyžaduje dlouhodobou podporu, ne jen rychlé kázání. V tom spočívá pravé milosrdenství: odsoudit hřích, ale obejmout hříšníka a doprovázet ho na cestě k obrácení.
Zdroje:
Základní dokumenty Učitelského úřadu Církve (Magisterium)
Katechismus katolické církve: Hřích a Láska k bližnímu (paragrafy 1846–1869, 1822-1829)
Gaudium et spes, čl. 27: Neotřesitelná úcta k lidské osobě
Evangelii gaudium, čl. 44-46: Církev jako místo milosrdenství, ne celní úřad
Deus caritas est, čl. 28: Kristova láska, i když jsme byli hříšníci
Kompendium sociální nauky církve, čl. 388: Odmítání struktur hříchu, nikoli osob
Díla Církevních Otců a Scholastiků
Sv. Augustin, De civitate Dei, kniha I, kap. 28: „Zničte bludy, milujte bloudící“
Sv. Tomáš Akvinský, Summa Theologiae, II-II, q. 25, a. 6: Zda máme milovat hříšníky
Moderní Aplikace (Pastorační péče)
Kongregace pro nauku víry: Pastorační péče o homosexuální osoby – úcta, soucit, citlivost
2 komentáře u „Rozlišování hříchu a hříšníka“