Křesťanská víra vyznává jediného Boha ve třech osobách: Otce, Syna a Ducha svatého. Učení o Trojici nestojí na spekulaci, ale vychází z biblické zkušenosti a životní reality církve. Od počátku však církev zápasila s tím, jak tuto víru přesně formulovat. V dějinách se objevily různé pokusy, které měly uchovat Boží jednotu, ale zároveň oslabily nebo zcela popřely vztahovost mezi božskými osobami. Jedním z nejvlivnějších chybných přístupů byl sabellianismus – nauka, která tvrdila, že Bůh není trojjediný, ale že se v různých obdobích dějin zjevuje v různých podobách.
Sabellianismus se snažil bránit jednotu Boha, ale tím narušil osobní rozlišení Otce, Syna a Ducha svatého. Výsledkem nebylo zachování tajemství Trojice, nýbrž jeho zploštění na posloupnost božských masek.
Kořeny sabellianismu: Kdo byl Sabellius?
Jméno sabellianismus pochází od Sabellia, křesťanského teologa ze 3. století, který působil pravděpodobně v Římě a severní Africe. O jeho osobě víme málo a jeho učení známe pouze zprostředkovaně, především díky jeho odpůrcům, jako byli Tertulián nebo Hippolyt Římský. Právě proto je důležité být opatrný při rekonstrukci detailů jeho nauky.
Sabellius učil, že Bůh má jednu podstatu i jednu osobu, která se v různých obdobích dějin spásy projevuje třemi způsoby – jako Otec ve stvoření, jako Syn ve vtělení a jako Duch svatý po Letnicích. Nejedná se podle něj o tři osoby, ale o tři „módy“ či způsoby zjevení téže božské osoby. Proto se sabellianismus někdy označuje jako modalismus.
Biblická výzva: Trojice v Písmu
Sabellianismus se snažil být věrný biblickému důrazu na jednotu Boha. Starý zákon opakovaně prohlašuje:
„Já Hospodin, a žádný jiný, kromě mne není Boha.“ (Izajáš 45,5)
Při hlubším čtení však Bible zároveň odhaluje dynamický vztah mezi osobami, který sabellianismus nedokáže uchopit.
Například křest Ježíšův jasně ukazuje současnou přítomnost všech tří osob:
„Když byl Ježíš pokřtěn, otevřela se nebesa, Duch Boží sestoupil jako holubice a přišel na něho. A z nebe zazněl hlas: ‚Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení.‘“ (Matouš 3,16–17)
Ježíš zde nepůsobí jako maska Boží osoby, ale jako Syn milovaný Otcem, zatímco Duch jedná nezávisle. Stejně tak Ježíšova velekněžská modlitba je skutečný dialog mezi dvěma osobami:
„Otče, přišla hodina, oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.“ (Jan 17,1)
Sabellianismus tyto výpovědi deformuje: buď je chápe jako symbolické, nebo jako projevy jediné osoby hovořící sama k sobě v různých rolí. Zde nastává problém zejména v tom, že Bůh je nejvýš pravdivý a proto, kdyby se pouze schovával za masku a nevystupoval takový jaký je, tak by se pouze přetvařoval – tedy lhal.
Teologická odezva církevních otců
Církevní otcové brzy vystoupili proti sabellianismu jako proti nauce, která ohrožuje samu podstatu křesťanské víry. Tertulián se postavil proti podobnému učení teologa jménem Praxeás. Ve svém díle Adversus Praxean používá ostrý tón a kritizuje představu, že Otec sám trpěl na kříži. Takový názor totiž činí Otce a Syna nerozlišitelnými a zároveň nepravdivě prezentuje dějiny spásy.
Hippolyt Římský ve svém spise Philosophumena označil sabellianismus za škodlivý zmatek. Upozorňoval, že pokud není možné rozlišit Otce od Syna, nelze ani rozumět smíření a daru Ducha. Liturgický život církve, který se od počátku obrací k Otci skrze Krista v Duchu svatém, ztrácí v sabellianismu smysl.
Oficiální odmítnutí a vývoj dogmatu
Sabellianismus byl odmítnut již v průběhu 3. století. Papež Dionýsius se jasně vymezil vůči představě, že by v Bohu nebyly tři skutečné osoby. Ještě důležitější byla reakce koncilů ve 4. století. První nicejský koncil (325) potvrdil, že Syn je „jedné podstaty“ (homoúsios) s Otcem, což znamená plnou božskou rovnost, ale zároveň odlišnost osoby.
Následný První konstantinopolský koncil (381) doplnil toto vyznání o Ducha svatého jako třetí osobu, „který vychází z Otce a s Otcem i Synem je spolu uctíván“. Tím církev oficiálně vyjádřila, že Bůh je jeden ve třech osobách – ne jeden, který se mění podle situace.
Reflexe u Tomáše Akvinského
Svatý Tomáš Akvinský rozvíjí učení o Trojici ve své Summa Theologiae velmi přesně. Zdůrazňuje, že v Bohu existují reálné vztahy, které zakládají osobní rozdílnost, i když podstata zůstává jedna. Otec se liší od Syna tím, že plodí, Syn tím, že je zplozen, a Duch svatý tím, že vychází.
Tomáš ukazuje, že osoby nejsou jen pojmenování různých činností Boha vůči světu, ale vyjadřují vnitřní život Boha. Právě zde sabellianismus selhává: místo skutečných vztahů v Bohu vidí jen historické projevy jediné osoby. Tomáš zároveň připomíná, že tyto vztahy jsou věčné a neměnné – nemění se podle toho, co Bůh dělá ve světě.
Současná teologická reflexe
Současní teologové, inspirovaní systematickou tradicí, rozlišují mezi osobní strukturou Boha a lidskými způsoby jejího popisu. Upozorňují, že jakýkoliv návrat k modalismu – byť v moderním jazyce – zbavuje Boha skutečné vztahovosti. Pokud není mezi Otcem, Synem a Duchem opravdový věčný vztah, pak nelze mluvit o Boží lásce jako o vnitřní skutečnosti.
Moderní teologické směry zdůrazňují, že Trojice není matematické schéma, ale komunio, vnitřní společenství lásky. Bůh není jednota bez vztahů, ale právě jednotou díky vztahům. Tento přístup pomáhá překonat chladnou spekulativní představu a přivádí nás zpět k biblickému základu.
Výskyt sabellianismu dnes
Sabellianismus nezůstal omezený na starověk. V různých podobách se vrací i dnes. V některých proudových církvích, zejména v tzv. oneness pentecostalismu, se objevuje učení, že Ježíš Kristus je jedinou osobou Boha a že Trojice je pouze lidský způsob vyjadřování.
Takové pojetí často používá výlučně Ježíšovo jméno při křtu („ve jménu Ježíše Krista“) a odmítá tradiční trojiční formuli. I když se tyto skupiny odvolávají na Písmo, ve skutečnosti opakují starou chybu sabellianismu – nedostatek vnitřního rozlišení v Bohu.
Důsledky pro modlitbu a duchovní život
Sabellianismus má dalekosáhlý dopad nejen na teologii, ale i na každodenní duchovní život. Pokud není Bůh skutečně trojiční, není možné v pravém smyslu vstupovat do vztahu s jednotlivými osobami Božství. Křesťanská modlitba, která se obrací k Otci skrze Syna v Duchu, ztrácí svůj základ. Eucharistická liturgie, která je trojiční od začátku do konce, se mění v pouhou symboliku.
Naopak správné pochopení Trojice umožňuje hlubší vztah s Bohem – vědomí, že Bůh je společenství lásky, které nás zve ke sdílení. V modlitbě tedy nevstupujeme do monologu s božskou abstrakcí, ale do rozhovoru s Otcem, skrze Syna, vedení Duchem.
Závěr: Trojice není trojí kostým
Sabellianismus představuje pokus logicky uchopit Boží jednotu, ale za cenu vztahové prázdnoty. Církev jej právem odmítla, protože nerespektuje zjevení Boha jako společenství tří osob.
Pravé učení o Trojici není spekulativní výmysl, ale výsledek naslouchání Písmu, liturgii a zkušenosti církve. Otec je skutečně Otec, Syn je skutečně Syn, a Duch je skutečně Duch – nikoli pouhé role jediné osoby.
Bůh se neschovává za masky. Bůh je světlo, a v něm není žádná temnota ani klam. A právě proto k němu může člověk vstoupit – s důvěrou, radostí a v pravdě.