Mučení je zakázáno vždy. Ne až tehdy, když je obětí nevinný člověk. Ne jen v době míru. Ne pouze tehdy, když existuje jiný snadný způsob výslechu. Právě absolutnost tohoto zákazu chrání člověka ve chvíli, kdy je zcela vydán do moci druhých.
Co je mučení podle mezinárodního práva?
Úmluva OSN proti mučení v článku 1 spojuje několik znaků. Jde o úmyslné působení silné tělesné nebo duševní bolesti či utrpení za určitým účelem — například získání informace nebo doznání, potrestání, zastrašení či diskriminace — pokud je čin proveden veřejným činitelem, na jeho pokyn nebo s jeho souhlasem či tichým přitakáním.
Právní definice je přesná, protože ne každé násilí se automaticky označuje stejným pojmem. To ale neznamená, že kruté, nelidské nebo ponižující zacházení je dovoleno. Také ono je zakázáno. Rozlišení pomáhá správně popsat odpovědnost, nikoli zmenšit utrpení oběti.
Fyzické a psychické mučení
Mučení nemusí zanechat viditelnou jizvu. Vedle bití, pálení, elektrických šoků, dušení nebo bolestivých poloh může mít podobu dlouhodobé spánkové deprivace, předstírané popravy, hrozby vůči rodině, sexuálního ponižování, izolace nebo manipulace vedoucí k rozbití osobnosti.
Společným jmenovatelem je zneužití převahy. Pachatel nevede svobodný rozhovor; ovládá tělo, čas, prostor i strach oběti. Člověk se stává prostředkem k cíli. A právě to je zásadní morální zlo.
Proč je zákaz absolutní?
Článek 2 Úmluvy proti mučení stanoví, že válka, hrozba války, vnitřní politická nestabilita ani jiný výjimečný stav nemohou mučení ospravedlnit. Stejně tak nestačí rozkaz nadřízeného. Je to důležité: kdyby zákaz platil jen za klidných okolností, přestal by chránit právě tehdy, kdy je nejvíce potřebný.
Argument „tikající bomby“
Známý myšlenkový experiment předpokládá, že zadržený terorista zná místo bomby, která brzy zabije mnoho lidí. Smí jej stát mučit? Scénář vypadá přesvědčivě, protože předem víme, kdo je vinen, co ví a kolik zbývá času. Skutečné vyšetřování však takovou jistotu téměř nikdy nemá. Jakmile vytvoříme výjimku, bude se rozšiřovat: z jistého pachatele na podezřelého, z pachatele na jeho příbuzného, z minut na týdny.
Navíc člověk pod extrémní bolestí často řekne to, o čem si myslí, že utrpení ukončí — ne nutně pravdu. Mučení proto není jen nemorální. Může produkovat falešná doznání, zavést vyšetřování špatným směrem a zničit důvěru v instituce.
Další povinnosti států
- Mučení předcházet: vyškolit policii, armádu a vězeňský personál, vést kontroly a chránit zadržené.
- Vyšetřovat podezření: rychle, nezávisle a účinně, i když pachatelem může být státní zaměstnanec.
- Nevracet člověka do země, kde mu reálně hrozí mučení: princip non-refoulement podle článku 3.
- Nepoužívat vynucené výpovědi jako důkaz: článek 15, s výjimkou řízení proti mučiteli jako důkazu, že výpověď byla vynucena.
- Zajistit obětem nápravu a rehabilitaci: zákaz nekončí otevřením dveří cely.
Co učí katolická církev?
Křesťanský důvod nezačíná u užitečnosti, ale u člověka stvořeného k Božímu obrazu (Gn 1,27). Kristus se ztotožňuje s člověkem zbaveným moci: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Tělo proto není věc, kterou lze rozbít ve jménu vyššího cíle.
Katechismus katolické církve 2297 označuje mučení užívané k vynucení doznání, potrestání, zastrašení či uspokojení nenávisti za odporující úctě k člověku a lidské důstojnosti. KKC 2298 zároveň poctivě připomíná, že v minulosti kruté praktiky používaly i legitimní vlády a že je přijímali také představitelé církve. Církev se od těchto postupů odvrátila a musí za jejich použití prosit o odpuštění.
Druhý vatikánský koncil řadí v Gaudium et spes 27 mučení těla i ducha mezi činy, které urážejí lidskou důstojnost a zneucťují více ty, kdo je páchají, než ty, kdo jimi trpí. Deklarace Dignitas infinita 34 toto učení znovu potvrzuje.
Historie: z běžného nástroje k právnímu tabu
Ve starověkém Římě se mučení používalo zejména při výslechu otroků, jejichž svědectví bylo společensky znehodnoceno. Ve středověku a raném novověku se stalo součástí některých světských i církevních soudních řízení. Nebylo neomezené a dobové právo pro ně stanovovalo pravidla, ale tato pravidla nezměnila podstatu: bolest měla nahradit svobodnou výpověď.
Osvícenská kritika, spojená například s Cesarem Beccariou, ukázala morální i důkazní absurditu takového systému. Ve 20. století se mučení znovu masově uplatnilo v totalitních režimech, při válkách a politických represích. Mezinárodní zákaz vznikl z velmi konkrétní zkušenosti: instituce, která smí člověka úmyslně lámat, přestává být spolehlivě omezitelná.
Kdy je mučení zločinem proti lidskosti?
Je potřeba používat pojmy přesně. Každé mučení je závažným porušením lidských práv a může být samostatným trestným činem. Za zločin proti lidskosti se podle mezinárodního trestního práva považuje tehdy, je-li součástí rozsáhlého nebo systematického útoku proti civilnímu obyvatelstvu a jsou splněny další právní znaky. Přesnost tu nesnižuje odsouzení. Brání tomu, aby silná slova ztratila význam.
Pozor na eufemismy
Mučení se málokdy představí vlastním jménem. Mluví se o „zesíleném výslechu“, „zvláštním zacházení“ nebo „nezbytném tlaku“. Proto nestačí posuzovat název metody. Musíme se ptát, co se s člověkem skutečně děje, kdo nad ním má moc, jaký je účel a zda může zacházení svobodně ukončit.
Závěr: pravda získaná zničením člověka není vítězstvím
Stát musí chránit občany a vyšetřovat zločiny. Nesmí však přitom přijmout logiku pachatele, podle níž lze lidské tělo použít jako nástroj. Absolutní zákaz mučení není naivní slabost. Je to hranice, která říká, že ani moc, strach a naléhavost nedávají člověku právo proměnit druhého v předmět.
Ověřené zdroje
- OSN: Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení
- Výbor OSN proti mučení: Obecný komentář č. 2
- Druhý vatikánský koncil: Gaudium et spes 27
- Dikasterium pro nauku víry: Dignitas infinita 34
