Velikonoční doba nám v liturgii znovu a znovu předkládá dva silné obrazy: Ježíše jako dobrého pastýře a Ježíše jako chléb života. Na první pohled se může zdát, že jde o dvě různá témata. Ve skutečnosti ale vyjadřují jednu hlubokou pravdu: Bůh se člověku nejen přibližuje, ale dává se mu celý – osobně, konkrétně a bez výhrad.
Tato skutečnost je pro dnešního člověka možná překvapivější než pro lidi v Ježíšově době. A právě proto stojí za to se u ní zastavit a zkusit ji znovu objevit.
Ježíš jako dobrý pastýř: obraz, který neztratil svou sílu
Když Ježíš mluví o sobě jako o pastýři, používá obraz, který byl jeho posluchačům velmi blízký. Pastýř nebyl jen někdo, kdo vedl stádo. Byl to ten, kdo:
- znal každou ovci,
- chránil ji před nebezpečím,
- vedl ji k vodě a pastvě,
- a byl za ni odpovědný.
Pro nás dnes může být tento obraz vzdálenější. Člověk 21. století nechce být „ovcí“. Chce být nezávislý, samostatný, svobodný. Přesto právě zde narážíme na důležitou pravdu: člověk sice touží po svobodě, ale zároveň potřebuje vedení, směr a jistotu.
Bez pastýře je stádo ztracené. A bez Boha se člověk snadno ztratí v množství možností, názorů a hodnot, které si často protiřečí.
Pastýř, který dává život za své ovce
Ježíš ale tento obraz posouvá ještě dál. Neříká jen, že vede nebo chrání. Říká něco mnohem radikálnějšího:
„Dobrý pastýř dává za ovce svůj život.“
Tady se ukazuje, v čem je křesťanství jedinečné. Bůh není vzdálený vládce, který si udržuje odstup. Není ani jen učitel, který dává rady. Je to ten, kdo se obětuje.
Ježíš se nestaví nad člověka, ale jde až na jeho místo. Bere na sebe jeho slabost, jeho hřích, jeho smrt. To je láska, která není podmíněná výkonem ani dokonalostí.
A právě proto může říct: „Znám své ovce a ony znají mne.“
Nejde o povrchní znalost. V biblickém smyslu znamená „znát“ hluboký osobní vztah, blízkost, důvěru. Takovou, jaká existuje mezi Otcem a Synem. Člověk je pozván vstoupit do tohoto vztahu.
Ježíš jako chléb života: Bůh, který se stává pokrmem
Vedle obrazu pastýře přichází druhý, neméně silný obraz:
„Já jsem chléb života.“
Lidé, kteří Ježíše poslouchali, měli ještě v živé paměti zázrak rozmnožení chlebů. Doufali, že Ježíš bude dál řešit jejich praktické potřeby. Chtěli další znamení, další chléb.
Ježíš ale odmítá zůstat na této rovině. Ukazuje, že největší hlad člověka není tělesný, ale duchovní. Člověk touží po smyslu, po lásce, po naplnění, které mu nic pozemského nedokáže trvale dát.
A právě do této touhy vstupuje Ježíš s nečekanou nabídkou: stát se pokrmem.
https://www.liturgie.cz/temata/eucharistie
Eucharistie: tajemství, které přesahuje rozum
Ježíš jde ještě dál a říká slova, která byla tehdy – a jsou i dnes – těžko pochopitelná:
„Mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj.“
Tato slova nebyla symbolická. Byla natolik radikální, že mnohé pohoršila. A přesto na nich Ježíš trvá.
Křesťanská víra stojí na tom, že v Eucharistii:
- nepřijímáme symbol,
- nepřipomínáme si jen minulost,
- ale setkáváme se s živým Kristem.
Ježíš se dává člověku tak blízko, jak je to jen možné – vstupuje do jeho života, do jeho nitra. A tím vytváří vztah, který není jen duchovní nebo myšlenkový, ale reálný a osobní.
Po svatém přijímání nejde o zvyk nebo rituál. Jde o setkání dvou osob.
Eucharistický zázrak v Buenos Aires 1996
Zelený čtvrtek: význam, původ názvu a ustanovení Eucharistie
Proč Ježíši někdy nerozumíme?
Přestože jsou tato slova krásná, často jim nerozumíme. Stejně jako lidé v evangeliu.
Někdy:
- nechápeme, proč Bůh jedná určitým způsobem,
- nerozumíme utrpení,
- zdá se nám, že dává příliš prostoru zlu.
To všechno patří k lidské zkušenosti víry. Ani apoštolové nerozuměli hned. Pochopení přichází postupně – skrze zkušenost, skrze život, skrze setkání s Kristem ukřižovaným a vzkříšeným.
Víra tedy není jistota založená na důkazech. Je to důvěra, která roste.
Desatero přikázání: Co to je a jaký má význam?
Víra jako odpověď: co to znamená pro náš život
Evangelium ale nekončí u vysvětlení. Vede k otázce: co s tím udělám já?
Každý člověk:
- ovlivňuje druhé,
- svým životem něco sděluje,
- ukazuje nějaký směr.
Rodiče svým dětem. Učitelé svým žákům. Přátelé mezi sebou. Ale vlastně každý každému.
Pokud svým životem ukazujeme cestu k Bohu, stáváme se – svým způsobem – pokračováním služby dobrého Pastýře.
To je velká zodpovědnost, ale také velké povolání.
Jednota: jedno stádce a jeden pastýř
Ježíš mluví také o těch, kteří ještě nejsou „v ovčinci“. Tím ukazuje, že jeho láska není omezená jen na určitou skupinu lidí.
Touží po jednotě:
- mezi lidmi,
- mezi národy,
- mezi věřícími.
„Ať všichni jsou jedno…“
Tato touha je aktuální i dnes. V rozděleném světě je křesťan povolán být člověkem, který spojuje, ne rozděluje.
Závěr: Bůh, který se dává
Celé poselství evangelia můžeme shrnout jednou větou:
Bůh se člověku dává.
Jako pastýř:
- nás hledá,
- vede,
- chrání.
Jako chléb:
- nás živí,
- posiluje,
- vstupuje do našeho života.
A člověk je pozván odpovědět:
- vírou,
- důvěrou,
- životem.
Nejde jen o pochopení.
Jde o vztah.