Byl jednou jeden muž a ten se jmenoval Jonáš. Jonáš měl moc rád klid, svou zahradu a šumění větru v olivových hájích. Ale ze všeho nejvíc naslouchal Bohu. Jednoho dne, když bylo ticho a sluníčko se opíralo do střech domů, uslyšel Jonáš Boží hlas. Nebyl to hřmotný hlas jako hrom, ale přesto byl jasný a naléhavý.
„Jonáši,“ řekl Bůh, „vstaň a jdi do velikého města Ninive. Lidé tam dělají zlé věci a zapomněli, co je správné. Řekni jim, že se musí polepšit, jinak jejich město zanikne.“
Jonášovi se ale nikam nechtělo. Ninive bylo obrovské, cizí a lidé tam byli prý pořádně hubatí a nepříjemní. „Proč zrovna já?“ mumlal si Jonáš do vousů. Místo aby se vydal na východ k Ninive, sbalil si svůj raneček a utíkal přesně na opačnou stranu – k moři. Myslel si totiž, že před Bohem někam uteče.
V přístavu našel velkou loď, která se chystala vyplout do dalekého Taršíše. Jonáš zaplatil stříbrnou mincí, vylezl na palubu a schoval se v podpalubí. „Tady mě nikdo nenajde,“ pomyslel si, zachumlal se do pláště a brzy usnul hlubokým spánkem.
Bouře na širém moři
Jenže Bůh vidí všude, i do podpalubí dřevěné lodi. Když byla loď daleko na širém moři, zvedl se najednou obrovský vítr. Vlny byly vysoké jako domy a práskaly do boků lodi tak silně, až dřevo skřípalo a naříkalo. Námořníci měli velký strach. Vyhazovali do vody těžké sudy i náklad, aby byla loď lehčí, a každý se modlil ke svému bohu.
Kapitán lodi nakonec seběhl dolů a našel spícího Jonáše. „Vstávej, ty spáči! Jak můžeš v takové bouři spát? Modli se ke svému Bohu, třeba nás zachrání!“
Námořníci se rozhodli, že zjistí, kdo za tu bouři může. Los padl na Jonáše. Jonáš stál před nimi, vlasy mu vlály ve větru a on věděl, že už se nemůže schovávat. „Jsem Hebrej,“ přiznal smutně. „Uctívám Hospodina, Boha nebes, který stvořil moře i souš. Utíkám před ním, a proto přišla tato bouře.“
Námořníci se zděsili. „Co máme udělat, aby se moře uklidnilo?“ ptali se.
Jonáš se podíval na divoké vlny a pocítil lítost. Nechtěl, aby kvůli jeho neposlušnosti zahynuli nevinní lidé. „Vezměte mě a hoďte mě do moře,“ řekl pevným hlasem. „Potom bouře přestane.“ Námořníci nejdřív nechtěli, ale když viděli, že loď už se skoro potápí, poslechli.
Hostem v břiše ryby
Jakmile Jonáš dopadl do studené vody, stal se zázrak. Moře se okamžitě uklidnilo. Hladina byla hladká jako zrcadlo. Ale Jonáš se začal potápět hlouběji a hlouběji do tiché modré hlubiny. Už si myslel, že je konec, když vtom se k němu přiblížil obrovský stín. Byla to veliká ryba, kterou poslal Bůh. Ryba otevřela tlamu a Jonáše prostě spolkla.
V břiše ryby nebyla tma, jak byste si mysleli. Bylo tam zvláštní ticho. Jonáš tam strávil tři dny a tři noci. Měl dost času přemýšlet. Uvědomil si, že Bůh ho nechtěl potrestat, ale zachránit. V břiše ryby začal Jonáš děkovat: „Bože, děkuji, že jsi mě slyšel. I z hlubin moře jsi mě zachránil. Slibuji, že tě budu poslouchat.“
Bůh viděl, že se Jonáš ve svém srdci změnil. Dal rybě pokyn a ta doplula až k břehu a jemně Jonáše vyplivla na suchý písek.
Druhá šance v Ninive
Jonáš se oklepal, poděkoval velké rybě a tentokrát už na nic nečekal. Vydal se rovnou do Ninive. Bylo to město tak veliké, že ho člověk musel procházet tři dny. Jonáš chodil ulicemi a volal: „Lidé, poslouchejte! Bůh vidí vaše špatné skutky. Máte čtyřicet dní na to, abyste se změnili!“
A stalo se něco nevídaného. Lidé v Ninive Jonášovi uvěřili. Král odložil svou korunu a drahé šaty, oblékl si prostý oděv a nařídil všem: „Přestaňme dělat zlé věci! Chovejme se k sobě hezky a prosme Boha za odpuštění.“
Když Bůh viděl, jak se obyvatelé Ninive upřímně snaží být lepšími, usmál se. Měl z nich radost a město nezničil.
Poučení pod keřem
Jonáš byl ale trochu mrzutý. Seděl za městem a říkal si: „Já jsem to věděl! Věděl jsem, že jsi, Bože, milosrdný a že jim odpustíš. Teď vypadám, že jsem mluvil do větru.“
Aby ho Bůh naučil poslední důležitou věc, nechal nad Jonášem přes noc vyrůst krásný keř s velkými listy, aby mu dělal stín. Jonáš měl z keře velkou radost. Jenže druhý den keř uschl. Jonášovi bylo keře líto a plakal pro něj.
Tehdy k němu Bůh promluvil naposledy: „Jonáši, tobě je líto jednoho keře, o který ses ani nestaral. A mně by nemělo být líto tolika lidí a dětí v Ninive? Každý člověk je pro mě vzácný a každému chci dát šanci začít znovu.“
Jonáš konečně pochopil. Bůh nikoho neodmítá, když ho prosí o odpuštění. Srdce mu naplnil klid a vydal se domů vyprávět všem o tom, jak je Boží láska velká a trpělivá.
Modlitba pro děti
Pane Bože, děkuji Ti, že mě máš rád, i když občas udělám chybu nebo neposlechnu. Prosím, dej mi odvahu dělat správné věci a pomáhej mi, abych uměl odpouštět ostatním tak, jako Ty odpouštíš mně. Amen.
Biblický citát
„Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše spolkla. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. I modlil se Jonáš v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu.“
Kniha Jonáš, kapitoly 1–4 (příběh o útěku, bouři, rybě a pokání Ninive)
Kvíz o Jonášovi a velké rybě
Milé děti, pojďte si s maminkou nebo tatínkem vyzkoušet, co všechno si z příběhu o Jonášovi pamatujete.
Jak dobře znáš Jonášovo dobrodružství?
Vyber u každé otázky jednu správnou odpověď.