Kdysi dávno, když byl svět ještě mladý, žil na zemi muž jménem Noe. Noe nebyl jako ostatní lidé té doby. Zatímco ostatní zapomínali na to, co je správné, a jejich srdce byla plná nepokoje a hněvu, Noe kráčel životem s Bohem. Měl laskavé oči, pracovité ruce a srdce, které umělo naslouchat tichu, ve kterém promlouvá Stvořitel.
Jednoho dne se k Noemovi donesl Boží hlas. Nebyl to hrom, ale jasné a vážné pozvání k velkému úkolu. „Noe,“ řekl Bůh, „lidé se ke mně obrátili zády a země je plná násilí. Rozhodl jsem se svět očistit. Postav si archu z goferového dřeva. Bude to obrovská loď, která zachrání život.“
Noe neváhal. Zavolal své tři syny – Šéma, Cháma a Jáfeta – i jejich manželky a svou ženu. „Děti moje, musíme se pustit do práce,“ oznámil jim u večeře. „Bůh nás požádal, abychom postavili loď uprostřed suché země. Bude to dům pro nás i pro zvířata, protože přijde velký déšť.“
Jeho synové se na sebe udiveně podívali. „Otče, loď tady v prachu a horku? Vždyť tu není ani potůček!“ namítl Jáfet. Noe však položil ruku na jeho rameno a klidně odpověděl: „Bůh má plán, kterému můžeme důvěřovat. On nás nenechá zahynout.“
Stavba naděje
Dlouhé dny, měsíce a roky se údolím ozývalo bušení seker a řezání pil. Noe a jeho rodina pracovali od svítání do soumraku. Sousedé se jim smáli a ukazovali si na ně prsty. „Podívejte na toho blázna Noeho! Staví loď na kopci!“ volali. Noe jim však neodplácel zlým slovem. Jen občas otřel pot z čela a s láskou v hlase řekl: „Vraťte se k Bohu, dokud je čas. On vás miluje a volá vás k sobě.“ Ale nikdo ho neposlouchal.
Archa rostla do výšky i šířky. Byla obrovská, rozdělená na mnoho komůrek a pečlivě vymazaná smolou, aby do ní nevnikla ani kapka vody. Když byla hotová, stala se neuvěřitelná věc. Od obzoru se začaly ozývat zvuky, které nikdo předtím neslyšel v takovém souladu.
„Dívejte se!“ vykrkla Noemova žena a ukázala k horám. Z lesů, pouští i luk se k arše blížila zvířata. Kráčela vznešeně a v klidu, jako by přesně věděla, kam mají jít. Lvi šli vedle beránků, sloni vedle malých myšek a pestrobarevní ptáci zaplnili nebe nad lodí. Noe každou dvojici přivítal. „Pojďte dál, v Božím domě je místo pro každého z vás,“ šeptal jim, když vstupovali po široké rampě do bezpečí archy.
Velký déšť a ticho nad vodami
Když poslední zvíře našlo své místo a Noe s rodinou nastoupili, Bůh sám za nimi zavřel dveře. V tu chvíli se nebe zatáhlo těžkými mraky a na zem dopadly první obří kapky. Nebyl to obyčejný déšť. Bylo to, jako by se otevřela okna nebes i prameny hlubin. Voda stoupala a stoupala, až se archa lehce pohoupla a poprvé se odlepila od země.
Uvnitř archy bylo útulno a bezpečno. Noe procházel chodbami s olejovou lampou, kontroloval, zda mají zvířata dost sena a vody, a uklidňoval své děti. „Slyšíte ten hukot venku?“ ptal se Šém. „Bojím se, otče.“ Noe ho objal: „Neboj se. Jsme v Božích dlaních. Tato loď není jen ze dřeva, je postavena z poslušnosti a lásky.“
Čtyřicet dní a čtyřicet nocí bičoval déšť střechu archy. Poté nastalo ticho. Déšť ustal, ale všude kolem byla jen nekonečná hladina vody. Archa plula jako malý ostrůvek naděje v obrovském oceánu.
Posel s olivovou ratolestí
Míjel čas a Noe cítil, že se voda začíná pomalu ztrácet. Jednoho dne otevřel okno v horní části archy a vypustil krkavce, ale ten se stále vracel, protože neměl kde spočinout. Pak Noe vypustil holubici. Poprvé se vrátila s prázdnotou. Podruhé se však k večeru vrátila a v zobáčku měla čerstvý zelený list olivy.
„Podívejte!“ zvolal Noe a ukázal rodině drobný lístek. „Život se vrací na zem! Bůh na nás nezapomněl.“
Když archa konečně spočinula na pohoří Ararat a země oschla, Bůh řekl Noemu: „Vyjdi z archy ty i tvá žena, tvoji synové a tvé snachy. Vyveď všechna zvířata, aby se mohla rozběhnout po celé zemi.“ To byla sláva! Zvířata radostně vybíhala ven, ptáci s písní vyletěli k modrému nebi a rodina Noeho se zhluboka nadechla čistého, svěžího vzduchu.
Znamení na nebi
Noe jako první věc po vystoupení z archy postavil oltář, aby Bohu poděkoval za záchranu. Tehdy se na nebi rozlila nádherná barva. Červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá a fialová se spojily do obrovského oblouku – do první duhy, která kdy ozdobila svět.
„To je moje smlouva s vámi,“ řekl Bůh. „Kdykoliv uvidíte na nebi duhu, vzpomeňte si, že už nikdy nesešlu takovou potopu. Duha je mostem mezi nebem a zemí, znamením mé věrnosti a lásky ke všemu živému.“
Noe se díval na barevný oblouk a v srdci cítil velký pokoj. Pochopil, že i když přijdou v životě těžké chvíle a bouře, ten, kdo důvěřuje Bohu a kráčí s ním, najde vždy cestu do bezpečí. Bůh totiž své sliby nikdy neporuší a každého z nás má zapsaného ve své dlani.
Modlitba pro děti
Drahý Bože, děkuji Ti, že mě chráníš v každé bouři stejně jako Noeho v arše. Pomoz mi, abych Ti uměl(a) naslouchat a vždycky Ti důvěřoval(a), protože Ty jsi můj nejlepší přítel. Prosím, ať je Tvá láska pro mě vždycky jako ta krásná duha na nebi. Amen.
Biblický citát
„Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, že vody již nikdy neporostou k potopě, aby zahladily veškeré tvorstvo.“
(Genesis 9, 13–15)
Kvíz pro malé i velké mořeplavce
Milé děti, pojďte si vyzkoušet, jak pozorně jste naslouchaly vyprávění o Noemovi, zvířátkách a velké barevné duze.
Kvíz o Noemově arše
Ověř si, co si pamatuješ o Noemovi, arše, potopě a duze.
